Co měříme, to dostáváme - často ale jen iluzi místo prosperity

Skvělý seriál The Wire není jen příběhem o baltimorské kriminalitě. Je to mrazivý portrét toho, jak metriky formují lidské chování – často k tomu nejhoršímu, připomíná Luis Garicano. Policejní statistiky, školní testy nebo uhlíkové kredity. Jakmile se čísla stanou cílem, realita mizí ve stínu optimalizace.

Baltimorská policie je příkladem toho, co ekonomové Holmström a Milgrom nazývají „multitasking incentives“. Pokud máte několik úkolů a odměna se váže k jednomu z nich, systém začne preferovat měřitelnou část na úkor té podstatné. Policie místo snižování zločinnosti snižuje čísla. Z loupeží se stávají krádeže, těla mizí za zdmi. Organizace, která má chránit občany, chrání hlavně vlastní statistiky.

Kontrast představuje Stringer Bell, jehož drogový byznys operuje podle jednoduché metriky – zisku. Drogový trh odměňuje efektivitu, inovaci a „hodnotu pro zákazníka“. Bellův systém funguje, protože pobídky jsou v souladu s cílem. Veřejné instituce takové štěstí nemají. Jejich cíle – bezpečnost, vzdělání, zdraví – jsou komplexní, vícerozměrné a obtížně měřitelné. Pokus nacpat je do jednorozměrných metrik vytváří paradox: čím více měříme, tím více systém selhává.

Ekonomické teorie, jako je Goodhartův zákon, varují, že jakmile se měřítko stane cílem, přestává být dobrým měřítkem. Učitelé učí testy, policisté „optimalizují“ statistiky zločinu, firmy těží z greenwashingu. Výsledkem není pokrok, ale tanec zdání. Co je hůř, systém trestá ty, kdo se snaží dělat věci správně. Bunny Colvin, který zpochybnil válku proti drogám, přišel o práci. Učitelé jako Prez, kteří chtějí vzdělávat děti místo připravovat je na testy, riskují likvidaci celé školy.

The Wire nás učí, že měřit výkon je nutné, ale nebezpečné. Čím větší je rozdíl mezi tím, co měříme, a tím, čeho skutečně chceme dosáhnout, tím spíš systém selže. Čím více cílů, tím pravděpodobnější selhání.

Co měříme, to dostáváme – a často za to zaplatíme příliš vysokou cenu