Dominance Číny a globální bezpečnost
V roce 2000 tvořila Čína pouhých 6 % celosvětové průmyslové produkce. Většina výroby tehdy pocházela z USA, EU a jejich spojeneckých zemí. Za pouhé tři dekády se však tato dynamika zásadně změnila.
Vytvářením nadbytečných kapacit Čína násilně deindustrializuje každého svého geopolitického soupeře. Ano, čínským společnostem se tím snižuje zisk, ale zisk není cílem Číny.
Podle odhadů UNIDO dosáhne v roce 2030 podíl Číny na globální průmyslové produkci 45 %. To znamená, že Čína se svým výrobním výkonem vyrovná, nebo dokonce překoná všechny spojenecké země Západu dohromady.
Noah Smith poznamenává, že taková dominance jediné země byla ve světové historii zaznamenána pouze dvakrát – ve Velké Británii na počátku průmyslové revoluce a v USA těsně po druhé světové válce.
Tento vývoj má dalekosáhlé důsledky. V případě delšího válečného konfliktu, kdy je rozhodujícím faktorem schopnost průmyslové výroby, přestává existovat záruka, že by spojené síly Západu dokázaly porazit samotnou Čínu.
Jinými slovy, Čína se stává natolik silným hráčem, že by mohla zahájit konvenční konflikt, aniž by musela vážně počítat s možností porážky.
Pokud se nedokážete opřít o konvenční sílu, zůstává poslední možností odstrašení nekonvenčními prostředky – zejména jadernými zbraněmi. Tento posun v rovnováze moci pravděpodobně vyvolá obrovský tlak na získání jaderných zbraní ze strany dalších zemí, které se budou snažit vyrovnat čínský vliv.
Rychlý vzestup Číny nejenže mění ekonomickou rovnováhu, ale přetváří také pravidla geopolitické hry. Státy po celém světě budou čelit složitému dilematu: jak se adaptovat na novou realitu a zároveň si zachovat svou bezpečnost a nezávislost.
Tak jednoduché to úplně není:
- čína může konkurovat v některých oblastech, ale rozhodně ne ve všech. Stejně jako neexistuje firma, která by měla všechny konkurenční výhody. Můžete se vydat cestou dominance v A, ale ztratíte tím dominanci v B. Ty věci jsou provázané
- to, že má industriální výhodu nyní neznamená, že ji západ není schopen v případě konfliktu získat zpět. Ano, potrvá to pár let. Ale to, že nevyrábíme tolik oceli, ale raději produkujeme více služeb (protože jsou výhodnější) neznamená, že nejsme schopni naše úsilí tímto směrem opět zaměřit.
- není to jen o počtu zbraní a vojáků. V případě lokálního konflitku (útok na taiwan) to roli hraje. Ale v případě globálního konfliktu jinde na světě jim příroda prostře moc nepřála. USA mají přístup k oběma oceánům s vybudovanými podpůrnými základnami po celém světě. Čína je uzavřená v Čínském moři obklopeném americkými základnami a západními spojenci a pozemní konflikt by byl možný leda tak s 1,5 miliardovou Indií, který už atomovky má. Takže nevím, která země by kvůli tomu měla o atomovkách začít nově uvažovat. Vietman? Korea? Japonsko?
- Čína má obrovské vlastní vnitřní problémy. Jestli někdy zahájí nějakou válku (obsazení Taiwanu), pak jen jako řešení těchto vnitřních problémů.