Evropská čipová vize: skvělá na papíře

Evropská unie si v roce 2023 vytkla ambiciózní cíl: do roku 2030 zdvojnásobit svůj podíl na globální výrobě polovodičů na 20 %. Tento cíl je součástí tzv. European Chips Act, politického rámce navrženého k posílení technologické suverenity a ekonomické odolnosti Evropy v klíčovém odvětví digitální infrastruktury. Realita roku 2025 však ukazuje, že EU směřuje spíše k 11,7 %, a neexistuje jasná trajektorie, která by vedla ke splnění původního plánu.

Proč? Analýza IIF ukazuje klíčové problémy. Problémem není ani tak objem financí, ale způsob jejich řízení. Evropa má roztříštěné řízení, složité schvalovací procesy a závislost na dobrovolné účasti členských států i soukromého sektoru. V kontrastu s tím Spojené státy postupují operativněji a centralizovaněji: jejich CHIPS and Science Act má jasné cíle, transparentní správu, milníky pro výplatu peněz a efektivní koordinaci mezi federální vládou a průmyslem. Do roku 2025 bylo z amerického fondu ve výši 39 miliard dolarů rozděleno už přes 90 %, včetně 17 nových továren a strategických investic do lokálních dodavatelských řetězců.

Evropská strategie je sofistikovanější, zaměřuje se více na výzkum a rozvoj (R&D), odolnost ekosystému a dlouhodobé kapacity. Ale nemá k tomu dostatečně silné realizační nástroje: chybí jasné výkonnostní ukazatele, neexistuje efektivní monitorovací rámec, a hlavně – chybí koordinovaný tlak na členské státy, aby své investice slaďovaly s celoevropskou strategií. IPCEI (projekty společného evropského zájmu), které mají být páteří této politiky, trpí pomalým schvalováním a administrativní paralýzou.

Ani americký model však není bez rizika. Silná závislost na soukromém sektoru a cyklickém průmyslu může vést k přebytečné kapacitě, pokud nedojde k odpovídající poptávce. Stoupající náklady a nedostatek kvalifikované pracovní síly ohrožují plány i za Atlantikem.

Evropa potřebuje především tři věci: jasnou strategii, v níž definuje, ve kterých segmentech polovodičového řetězce chce být konkurenceschopná; funkční a vymahatelné mechanismy, které sladí národní a unijní priority; a ochotu se více integrovat v oblastech, kde to dává ekonomický smysl. Bez toho se budeme po letech zase divit jako Černomyrdin: “Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky”.