Iluze plánovaného ráje: Co skutečně dělá socialismus s ekonomikou?

V jistém okamžiku 20. století se zdálo, že socialismus dobývá svět. Od Angoly po Laos, od Ghany po Vietnam – desítky států se po získání nezávislosti rozhodly vsadit na vizi, která slibovala rovnost, spravedlnost a rozvoj řízený rozumem místo chaotických sil trhu. V roce 1980 žilo pod socialistickým režimem přibližně 1,5 miliardy lidí – více než třetina tehdejší světové populace.

A přesto... dnes zůstává z této utopie jen stín. Proč? A co přesně socialismus ekonomicky způsobil?

Trojice ekonomů – Andreas Bergh, Christian Bjørnskov a Luděk Kouba – přináší ve své studii The Growth Consequences of Socialism překvapivě jednoznačnou odpověď: zavedení socialismu v rozvojových zemích způsobilo pokles hospodářského růstu v průměru o 2 až 2,5 procentního bodu ročně. A to jak v měřítku růstu HDP na obyvatele, tak produktivity práce.

To není nuance. To je hospodářský sešup.

Když idea narazí na realitu

Autoři nevycházejí z ideologických pozic, ale z pečlivé ekonometrické analýzy. Pracují s daty 22 rozvojových zemí, které mezi lety 1950 a 2020 přešly na plně plánovanou ekonomiku. A aby nebyli ovlivněni selekcí – tedy otázkou, zda si země socialismem jen „léčily“ hlubší strukturální problémy – porovnávají je s jejich geografickými a historickými sousedy, kteří socialistickou cestu nezvolili.

Ztráty jsou markantní: během prvních pěti let socialismu činí kumulovaná ztráta na HDP téměř 400 dolarů na osobu, což je v daném kontextu značný propad životní úrovně. V produktivitě jsou ztráty dokonce dvojnásobné.

A to nejlepší – nebo spíš nejhorší – na konec: účinky nejsou přechodné. Nejde jen o počáteční šok transformace, ale o trvale utlumený růst po celou dobu existence socialistického režimu.

Proč socialismus selhává?

V jádru problémů není ani tak nedostatek investic či přebytek státního sektoru, jak by se mohlo zdát. Hlavní viník? Produktivita. Nebo přesněji: její absence.

Autoři navazují na klasické argumenty Hayeka či von Misese o selhání cenového systému a nedostatku informací v centrálním plánování. Ale jdou dál. Využívají moderní růstové teorie a ukazují, že bez efektivních vlastnických práv chybí motivace inovovat. Bez decentralizovaného rozhodování mizí experimentace. A bez zpětné vazby trhu vzniká systém, který nereaguje, protože vlastně ani neví, na co má reagovat.

Výsledkem je hospodářství, které není ani chudé, ani bohaté – ale hlavně stagnující a neefektivní. Režim, který přestane být schopen zvyšovat kvalitu života, a nakonec sám ztratí legitimitu.

Co z toho plyne dnes?

Studie přichází v době, kdy se zájem o socialismus v politických diskurzech znovu objevuje – zejména v zemích Západu. O to důležitější je, že autoři varují: ani rozvojové země, které přecházely na socialismus z jiných než ideologických důvodů, neunikly negativním dopadům.

Jinými slovy: nešlo o kontext, ale o systém. Ne o kulturní specifika, ale o mechanismy.

Tato studie ukazuje, že bez ohledu na dobové naděje nebo poetická vyjádření socialistických vůdců, socialismus byl – a zůstává – cestou k chudobě a úpadku. A co víc: tato cesta je empiricky měřitelná.

Otázka, kterou si tedy musíme klást, nezní "je socialismus morálně správný?", ale "Jsme ochotni za jeho ideály platit tak vysokou ekonomickou cenu?"