Konec mýtu o asijském zázraku: proč úspěch Koreje a Tchaj-wanu nebyl náhodou

Asijský hospodářský zázrak nebyl dílem náhody, ale výsledkem cílené a tvrdé průmyslové politiky, která spojila státní odvahu, exportní disciplínu a neúnavné učení.

Zázrak se neděje sám od sebe. Je to výsledek odvahy jít proti trhu, trpělivosti jít proti času a schopnosti státu učit se spolu s firmami. To je skutečné dědictví východoasijské industrializace. A lekce, kterou Evropa i Česko potřebují pochopit.

Od montoven k mozkům: co Asie udělala jinak

Když se Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur a Hongkong během dvou generací proměnily z chudých zemí v technologické velmoci, většina ekonomů tomu říkala zázrak. Ale Reda Cherif a Fuad Hasanov ve své nové studii Industrial Policy, Asian Miracle Style (JEP, 2025) říkají prostě: nebyl to zázrak, ale důslednost.

V 70. letech měla Korea poloviční HDP na hlavu než Ghana, a třetinu Chile. O padesát let později patří mezi desítku nejbohatších zemí světa. Neudělala to tím, že „nechala trh pracovat“, ale tím, že trh tvrdě cvičila. Stát se stal režisérem ekonomického růstu, nikoli pasivním rozhodčím.

Cherif a Hasanov shrnují jejich úspěch do tří zásad, které dohromady tvoří manuál průmyslové politiky:

• Proaktivní stát – vláda cíleně směřuje zdroje do sofistikovaných odvětví, i když to odporuje „komparativní výhodě“.

• Exportní disciplína – firmy musejí uspět na světovém trhu, ne jen v chráněném domácím prostoru.

• Odpovědnost a soutěž – podpora není nárok, ale závazek: kdo selže, končí.

Asijské vlády se chovaly jako venture kapitalisté s dlouhým horizontem. Nevěděly, které firmy uspějí, ale investovaly do jejich možností, měřily výsledky podle exportů a inovací. A učily se ze selhání.

---

Proč většina světa zůstala v pasti

Zatímco Asie směřovala k sofistikovaným exportům, většina rozvojových zemí vsadila po 80. letech na „standardní recept“ – liberalizaci a privatizaci. Výsledkem byl solidní, ale sterilní růst. Růst, který vytvářel více továren než technologií.

Cherif a Hasanov ukazují, že většina zemí zůstala „na místě“: po padesáti letech mají stále jen pětinu příjmů USA. Naproti tomu tzv. „asijští tygři“ rostli díky celkovému růstu produktivity (TFP), ne jen díky většímu množství kapitálu nebo lidí. Učili se nové „úkoly“ (Lucas 1993): jakmile se naučili vyrábět textil, šli do strojírenství, elektroniky, čipů. Křivka učení nikdy nezploštěla.

Zásadní rozdíl oproti Latinské Americe nebo Africe nebyl v míře státní intervence, ale v její kvalitě a disciplíně. Importní substituce (nahradit dovoz domácí produkcí) skončila stagnací, protože chránila neefektivní podniky. Asijský přístup šel opačně: kdo neexportuje, ztrácí podporu.

---

Jak vypadá úspěšná průmyslová politika

Úspěch měl své tři pilíře.