Macron měl pravdu: klinická smrt NATO a strategická autonomie

Když Emmanuel Macron před pár lety (2017) mluvil o strategické autonomii Evropy, mnozí v Berlíně i Bruselu se usmívali. Považovali to za klasický francouzský reflex – posedlost nezávislostí, hluboce zakořeněnou v dědictví Charlese de Gaulla. Dnes už se ale nikdo nesměje, píše Laura Kayali a Marion Solletty v Politico. Níže je shrnutí jejich článku.

S návratem Donalda Trumpa do Bílého domu a jeho pohrdavým postojem k NATO se otázka evropské obrany stává naléhavou. Co když Amerika skutečně obrátí Evropě záda? Co když příště nepřijde žádná pomoc? Tohle už není jen francouzská paranoia – je to realita, která se vkrádá i do myslí těch nejzarytějších atlantistů.

Historie jako varování

Francie se tímto dilematem zabývá už desítky let. Suezská krize v roce 1956 ukázala, že Američané neváhají hodit Evropu přes palubu, pokud to vyhovuje jejich zájmům. Dwight Eisenhower tehdy donutil Británii a Francii stáhnout se z Egypta – a v Paříži se začala rodit myšlenka nezávislé obrany. De Gaulle na ni o dekádu později navázal rozhodnutím opustit integrované velení NATO. Nešlo o antiamerikanismus, ale o chladnou kalkulaci: Spojenec není totéž co záruka.

Dnes Macron sleduje stejnou logiku. Když varoval v roce 2019, že NATO je ve stavu mozkové smrti, sklidil vlnu kritiky. Jenže právě nyní, když Trump otevřeně flirtuje s Kremlem a zpochybňuje americkou pomoc Ukrajině, se ukazuje, že měl pravdu.

Evropa na rozcestí

Dosud byl evropský obranný systém závislý na Washingtonu. Teď se však pravidla mění. Německý kancléř Friedrich Merz už nahlas přemýšlí o evropském jaderném odstrašování – bez Ameriky. Berlín, dosud pevně zakotvený v americkém bezpečnostním deštníku, najednou hledí směrem k Paříži a Londýnu.

Problém? Evropa zatím není připravená. Investice do obrany jsou roztříštěné, koordinace slabá a vojenské schopnosti ve srovnání s USA žalostně nízké. Pokud se chce Evropa skutečně postavit na vlastní nohy, nestačí jen proklamace – musí přijít tvrdé investice, hlubší spolupráce a politická odvaha.

Možná máme štěstí, že Trumpova druhá éra nezačala válkou v Pobaltí nebo stahováním amerických jednotek z Evropy. Ale spoléhání na štěstí není strategie.

Macron měl pravdu, jen jsme to nechápali. Otázka už není jestli, ale kdy Evropa převezme odpovědnost za svou obranu.