Nepřítel mého nepřítele

Arthašástra slavný výrok nejspíš neobsahuje doslova, skutečné poučení je ale přesnější: společný protivník dokáže vytvořit koalici, důvěru ale musí dodat něco jiného.

Větu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ běžně připisujeme Chanakjovi, staroindickému mysliteli tradičně spojovanému s Arthašástrou. Jako doslovný citát je však nejistá. Text říká něco konkrétnějšího: Vládce, jehož území bezprostředně sousedí s mým, je přirozeným nepřítelem. Vládce země ležící za jeho územím se naopak může stát mým přirozeným spojencem. Slavné rčení je spíše pozdější zkratkou této logiky než bezpečně doloženou větou.

Zkratka přesto vystihuje důležitou část teorie mandaly, tedy „kruhu států“. Přítel a nepřítel v ní nejsou pevné morální kategorie. Jsou to pozice v proměnlivém rozložení moci. Tentýž panovník může být spojencem v jedné konstelaci a soupeřem v jiné. Rozhodují geografie, síla, zranitelnost a cíle jednotlivých aktérů.

Mandala je ovšem složitější než diagram střídajících se přátel a nepřátel. Počítá také se státy prostředními a neutrálními a s několika způsoby jednání: mírem, válkou, vyčkáváním, přípravou útoku, hledáním ochrany nebo dvojí politikou, při níž vládce uzavírá mír s jedním soupeřem a současně bojuje s jiným. Je to svět bez trvalých rolí, nikoli svět bez pravidel.

Nejpůsobivější moderní příklad poskytla druhá světová válka. Západní demokracie a Sovětský svaz spojila hrozba nacistického Německa, přestože se jejich představy o politickém i hospodářském uspořádání téměř vylučovaly. Koalice dokázala koordinovat mimořádné úsilí, ale neodstranila původní nedůvěru. Jakmile společný nepřítel zmizel, pod povrchem zůstaly cíle, které se nedaly smířit.

Podobnou logiku použily Spojené státy při podpoře afghánského odporu proti sovětské okupaci. Washington a jednotlivé skupiny mudžáhidů spojoval protivník, nikoli společná představa budoucího Afghánistánu. Podpora proto mohla být účinným nástrojem studené války, aniž by vytvořila stabilní politické partnerství pro dobu po sovětském odchodu.

Společný soupeř přitom vyřeší jen první část problému: proti komu postupovat. Neodpoví na mnohem obtížnější otázky, kdo ponese náklady, kdo získá výrobu a zakázky a podle čích pravidel se bude spolupracovat. Platí to pro Evropskou unii a Indii při snižování závislosti na Číně stejně jako pro dvě firmy, které společně čelí silnějšímu konkurentovi. Koalice proto často nepraskne kvůli nepříteli, ale kvůli rozdělení ceny za společné vítězství.

Společný nepřítel má jednu velkou strategickou výhodu: rychle zjednoduší priority. Zároveň zakrývá rozpory, které se během krize nemusejí řešit. Nejodolnější aliance proto nespoléhají jen na to, koho chtějí zastavit. Ještě během trvání hrozby vytvářejí něco, co má cenu i bez ní: pravidla, instituce, společné investice, vzájemnou závislost a předvídatelné řešení konfliktů.

Chanakjova logika pomáhá vysvětlit, proč nepravděpodobná spojenectví vznikají. O jejich trvání však rozhoduje jiná otázka: co spojencům zůstane společné ve chvíli, kdy už nebudou mít proti komu bojovat?