Obrana demokratického kapitalismu

Spojení liberální ekonomiky a demokracie přineslo světu nesmírné výhody. Čelí ale nejtěžší zkoušce za poslední desetiletí. Nejen u nás. Martin Wolf k tomu napsal esej "Na obranu demokratického kapitalismu". Níže je několik mých výpisků z této eseje.

Jeho otec se narodil v Rakousku-Uhersku v dubnu 1910. Málokdo tehdy mohl tušit, jaké katastrofy Evropu v následujících 35 letech postihnou. Tato historie není nepodstatná. Musí sloužit jako varování.

Po celý život si díky ní uvědomoval, že politické chyby mohou v kombinaci s hospodářskými katastrofami rozpoutat zkázu ve společnostech, které byly považovány za civilizované.

Dnes jsme opět svědky obrovských přesunů globální moci, hospodářských krizí a eroze křehkých demokracií. Vidíme vzestup protidemokratických sil v srdci demokracie, v USA (snaha Trumpa zvrátit volby a podpora, kterou jeho lžím věnuje jeho strana).

Podle Larryho Diamonda ze Stanfordu se svět nachází v "demokratické recesi". Jak blízko může být k demokratické depresi, v níž je demokracie rozvrácena i ve státech, kde byla dlouho považována za pevnou?

Tržní kapitalismus také ztratil schopnost vytvářet široce sdílený růst prosperity v mnoha zemích.

Vydrží demokratický kapitalismus - spojení liberální demokracie a tržního kapitalismu - v době populistické demagogie, "neliberální demokracie", personalizované autokracie a čínského institucionalizovaného despotismu?

Systém, který demokracie a kapitalismus společně vytvářejí, je systémem společenské spolupráce prostřednictvím konkurence a dohody. Soutěž je základem ekonomiky i politiky. Tato konkurence se však odehrává v rámci pravidel a hodnot společnosti a zakotvených v zákonech.

Nejradikálnějším pojmem demokratického kapitalismu je snaha oddělit politickou moc od bohatství. Moc je v rukou lidu a jeho volených zástupců, zatímco bohatství je v rukou těch, kdo vlastní ekonomické zdroje, a jejich zástupců.

Demokracie a kapitalismus se vzájemně doplňují v tom smyslu, že oba předpokládají lidskou aktivitu, opírají se o vládu práva, odmítají přisuzovaný status a jsou závislé na tom, co ekonomové Daron Acemoglu a James Robinson nazývají "okleštěný stát".

Demokracie a kapitalismus jsou však také protiklady. Kapitalismus je kosmopolitní, zatímco demokracie je vázána na územní jurisdikci. Kapitalismus znamená jedna libra jeden hlas, zatímco demokracie znamená jeden občan jeden hlas.

Nebezpečí spočívá v tom, že bohatství si ve jménu pořádku kupuje moc, čímž se demokracie mění v plutokracii. Dalším nebezpečím je, že se demagogové chopí moci ve jménu lidu, čímž se demokracie změní v autokracii.

Dnešní liberální demokracie jsou nejúspěšnějšími společnostmi v dějinách lidstva, pokud jde o prosperitu, svobodu a blahobyt jejich obyvatel. Jsou však také křehké. Jsou založeny na souhlasu a vyžadují legitimitu.

Mezi nejdůležitější zdroje legitimity patří široce sdílená prosperita. Velký podíl na erozi důvěry v elity má proto dlouhodobý relativní ekonomický pokles významné části dělnické a střední třídy, který ještě zhoršily ekonomické otřesy, zejména globální finanční krize.

Podpora populistů je zčásti poháněna "strachem z pádu" - tím, co sociologové nazývají "statusovou úzkostí" - mezi lidmi, jejichž postavení bylo již dříve nejisté. Není tedy překvapivé, že jedním z rysů úspěšných demagogických kampaní je nostalgie.

Ekonomické a soc. postavení dělnické třídy v demokraciích s vysokými příjmy podkopává mnoho trendů. Deindustrializace, zpomalení růstu produktivity, nevyvážený dopad technologií na trh práce a konec západního monopolu na průmyslové know-how byly víceméně nevyhnutelné.

Problémem byl i vzestup rentiérského kapitalismu. Významným aspektem tohoto procesu byl růst moci a rozsahu financí a také znatelný pokles konkurence v důležitých částech ekonomiky, včetně technologického sektoru.

Finanční krize a následná záchrana institucí, které ji údajně způsobily, byly nepřehlédnutelným ukazatelem nekompetentnosti, ba dokonce zneužití pravomocí elit.

Po krizi také následovalo bolestivé strukturální fiskální zpřísnění. Mnozí voliči jistě cítili, že nastal čas na změnu. Proč nezkusit Trumpa nebo brexit?

Demagogická varianta autoritářství vychází z volebního většinového systému dovedeného do krajnosti. Vůdce vlády využívá své moci k potlačení nezávislých institucí a opozice a následně vystupuje jako absolutní vládce, jak to udělali Erdoğan, Orbán a Putin.

Všichni populisté jsou nepřátelští vůči elitám. Populisté věří, že existuje jen jeden lid - "skutečný" lid - a že oni a jen oni jej reprezentují, nebo dokonce ztělesňují ve své osobě. To plynule přechází v tezi, že moc by měla být soustředěna v jejich rukou.

Energii, která stojí za populismem, nelze ignorovat, natož potlačit. Je třeba ji naopak využít. Politici oddaní liberální demokracii musí na rozšířenou nedůvěru k elitám reagovat nikoli tím, že se jim podvolí, ale tím, že se opět stanou důvěryhodnými.

Toho dosáhl F. D. Roosevelt ve 30. letech 20. století, když spojil inovativní myšlenky a kompetence lidí, jako byla Frances Perkinsová, ministryně práce, která položila základy amerického systému soc. zabezpečení, s bojem proti "vládě organizovaných peněz".

Základní tezí Wolfa je, že není možné udržet všeobecnou volební demokracii s tržní ekonomikou pokud tržní ekonomika neslouží zájmům širokých vrstev obyvatelstva.

To zase vyžaduje politickou reakci, která nebude mít kořeny v destruktivní politice identity, ale v politice blahobytu pro všechny občany - tedy v závazku zajistit ekonomické příležitosti a základní bezpečnost pro všechny.

Je možné omezit makroekonomickou nestabilitu a zvýšit robustnost finančního systému. Více podporovat inovace a investice. Spojit přechod k obnovitelným zdrojům energie s udržitelným hospodářským růstem.

Někteří podporují "degrowth". Ten ale není ani nutnou, ani postačující podmínkou pro řešení environmentálních problémů: není dostačující, protože by ponechal emise příliš vysoké. Není nutný, protože nejlepší řešení jsou technologická.

Kromě toho by odstranění růstu nebylo demokraticky dohodnuto. To by mohla udělat pouze tyranie.

Bylo by hlubokou chybou ukončit ekonomickou otevřenost: obchod zůstává zásadním faktorem, který přispívá k prosperitě všech zemí, zejména těch menších a chudších, ale i těch větších.

Soběstačnost je klam. Cestou k lepšímu politickému fungování globalizace je naopak pomoc místům a lidem zasaženým ekonomickými změnami, ať už jsou jejich příčiny jakékoli.

Růst je i nadále nezbytný. Stejně tak sociální stát. Může pojistit rizika, která soukromý sektor nepojistí. Správně koncipovaný může nabídnout každému pomoc a podpořit tak rovnost příležitostí.

Někteří tvrdí, že všeobecný základní příjem je řešením. Dodatečné výdaje by však z definice nešly těm, kteří si pomoc zaslouží nejvíce. Bylo by mnohem lepší využít omezené fiskální zdroje na zlepšení sociálního minima pro ty, kteří to potřebují.

Existuje mnoho dalších oblastí potřebných reforem: zefektivnění politiky hospodářské soutěže, zefektivnění a spravedlivější daňový systém a omezení korupce. Potřebujeme veřejné financování politických stran.

Měli bychom uvažovat o majetkových daních nebo vyšších daních z dědictví, abychom pomohli financovat stát, který budou lidé potřebovat

Je třeba si především uvědomit, že demokracie funguje pouze tehdy, pokud loajalita ke společnosti převáží nad loajalitou k vlastní straně. Ve fungující demokracii je třeba uznat legitimitu těch, s nimiž člověk nesouhlasí.