Odhad destrukce globální poptávky způsobené energetickou krizí

Proč by blokáda Hormuzu bolela víc než ropné šoky sedmdesátých let. A jak se to týká i nás

Představte si, že jednoho únorového rána někdo zavře ventil na potrubí, kterým proudí pětina veškeré ropy na světě. Dvacet milionů barelů denně prostě přestane téct. K tomu připočtěte 112 miliard kubíků zkapalněného zemního plynu ročně, tedy pětinu celosvětového obchodu s LNG.

My už víme, že tohle není jen myšlenkový experiment. Od února 2026 je to scénář, nad kterým sedí krizové štáby v Rijádu, Washingtonu i Bruselu, ale i management chemických továren, leteckých společností. A když platíte na benzínce, tak si říkáte, že drahota už je zase tady.

Hormuzský průliv. Třicet tři kilometrů slané vody mezi Íránem a Ománem, kudy proplouvá zhruba sedm procent veškeré primární energie planety. Když se řekne „strategická úžina”, většina lidí si představí bod na mapě. Ale Hormuz není bod na mapě. Je to tepna. A její zablokování znamená energetický infarkt.

Napětí v Perském zálivu není novinkou. Hormuz byl předmětem strategických úvah od tankerové války v osmdesátých letech. Jenže od února 2026 se scénář uzavření průlivu posunul z kategorie „teoretická hrozba” do kategorie „něco, na co musíme reagovat”.

Jak bude konflikt pokračovat, to je otázka pro geopolitické komentátory. Mě zajímá ekonomika: čísla, toky, dopady. A ta čísla jsou, upřímně řečeno, neúprosná.

Dvacet milionů barelů denně. Abych to přeložil do srozumitelné řeči: globální spotřeba ropy je zhruba 102 milionů barelů denně. Hormuz zajišťuje přibližně dvacet procent. To je, jako kdybyste ze dne na den odpojili celé Japonsko od světové ekonomiky. A ještě by vám něco zbylo.

Falešný pocit evropského bezpečí

Můžete si říct: co je nám v Evropě do průlivu na druhém konci světa? Přímo z Hormuzu dovážíme jen asi milion barelů ropy denně. Pouhých pět procent tamního toku. Více než čtyři pětiny směřují do Asie. Takže proč by nás to mělo zajímat?

Je to uklidňující a naprosto mylná úvaha. A to ze dvou důvodů.

Za prvé: ropa je globální komodita. Když v Asii začne chybět patnáct milionů barelů denně, asijští odběratelé okamžitě vysají volné kapacity z Afriky, Norska i Ameriky. Vytlačí ceny nahoru všude. Je jedno, že evropský barel fyzicky nikdy Hormuz neviděl. Zaplatíte za něj asijskou panickou přirážku. Historická zkušenost přitom ukazuje, že vztah mezi fyzickým výpadkem a cenovým skokem je výrazně nelineární výpadek dvou procent dodávek může vystřelit ceny o padesát až sto procent.

Za druhé: letecké palivo. Tohle je číslo, které by nás mělo znepokojit hodně: Evropská unie dováží 39 procent svého leteckého paliva ze Zálivu přes Hormuz. Třicet devět procent. Rafinérie na Středním východě jsou specificky optimalizovány právě na výrobu kerosínu a dieselu. Evropské rafinérie nemají volnou kapacitu tento výpadek kompenzovat. Zatímco politici mohou říkat „my přece z Hormuzu skoro nic nedovážíme”, realita leteckého provozu vypráví jiný příběh. Makro číslo zatajuje mikro koncentrace.

Je logické, že při takovém výpadku musí dojít k destrukci poptávky. Zní to dramaticky, ale když poklesne nabídka, tak musí poklesnout i poptávané množství. A cena to zajistí. Každopádně podívejme se na toky a co to znamená pro energetickou bilanci.

Anatomie krize: od nejhoršího scénáře k realitě

Když jsem začal tento problém modelovat, chtěl jsem pochopit jednu zásadní věc: jak velký by skutečný výpadek byl? Protože dvacet milionů barelů denně je teoretické maximum. Předpokládá, že se svět jen bezmocně dívá. A to se nikdy nestane.

V absolutně nejhorším scénáři, průliv je zcela uzavřen po dobu jednoho roku a nikdo nic nedělá, svět přijde o 7,5 procenta primární energie. To zahrnuje ropný výpadek plus zmíněných 112 miliard kubíků LNG. Číslo, které nemá v moderní historii obdobu.

Ale tady příběh teprve začíná. Protože svět by nečekal se založenýma rukama. Spustila by se kaskáda krizových opatření. A každé z nich deficit trochu sníží.

Blokáda by nebyla hermetická. Írán sám vyváží přes průliv 1,5 milionu barelů denně vlastní ropy. Strážce mýtnice potřebuje, aby silnice fungovala. Íránské námořnictvo proto provozuje selektivní režim: íránské tankery a lodě spřátelených zemí proplouvají, zbytek stojí. Průlivem tak stále protéká 3–5 milionů barelů denně. Efektivní výpadek klesá ze 100 na 80 procent.

Ropovody v poušti by se přetížily. Saúdská Arábie a Emiráty vybudovaly obchvatné ropovody, Petroline na pobřeží Rudého moře, ADCOP na pobřeží Indického oceánu. Petroline už normálně přepravuje asi 2 miliony barelů denně, ale má volnou kapacitu pro další tři, podle některých odhadů až pět. Přesměrování vyžaduje čas a logistické opatření. A klíčové omezení: bypass funguje jen pro surovou ropu. LNG a rafinované produkty, diesel, letecké palivo, musí stále přes Hormuz, nebo se musí nahradit odjinud.

Strategické rezervy by začaly být ovolňovány. Jedenáctého března 2026 šéf IEA Fatih Birol oznámil historicky největší koordinované uvolnění: 400 milionů barelů za 120 dní. Celkové zásoby zemí IEA činí přibližně 1,85 miliardy barelů. Při tempu čerpání 3,3 milionu barelů denně vydrží zhruba 19 měsíců. Rezervy kupují čas. Strukturální problém neřeší. A opět: pomáhají jen s ropou, ne s plynem.

Uhelné elektrárny by se vrátily do provozu. Mnoho elektráren jede na nižší výkon. Například v Číně uhelné elektrárny slouží jako záloha pro OZE. Jejich výkon jde zvýšit. Ceny emisních povolenek a ceny elektřiny dostávají do zisku i uhelné elektrárny v EU. Uhlí tak může nahradit částečně plyn. Realistický odhad substituce je přibližně 400 TWh ročně globálně, včetně obnovení provozů. Ale uhlí pomáhá výhradně v elektroenergetice. Nepomůže s dopravou, vytápěním ani petrochemií.

Máme ropovody. Máme rezervy. Máme uhlí. Máme dokonce solární panely a elektromobily. Jsme mnohem diverzifikovanější než během ropných šoků v sedmdesátých letech.

Znamená to, že jsme v bezpečí?