Organizovaná pochybnost

Síla vědy neleží v neomylnosti vědců, ale v pravidlech, která jejich omyly nutí vyjít najevo.

Dne 28. listopadu 1660 vyslechla skupina mužů na londýnské Gresham College přednášku astronoma Christophera Wrena. Po jejím skončení se rozhodli založit společenství pro experimentální zkoumání přírody. O dva roky později mu král Karel II. udělil královskou listinu. Vznikla Royal Society.

Bylo by lákavé vidět v tomto večeru okamžik, kdy několik osvícených mužů vynalezlo moderní vědu. Tak jednoduché dějiny nejsou. Lidé experimentovali, měřili a pozorovali přírodu dávno před nimi. Recenzní řízení, statistické testy nebo dnešní požadavky na replikaci vznikaly postupně, často jako reakce na předchozí selhání.

Přesto se tehdy začalo prosazovat něco podstatného. Poznání se měnilo z výkonu jednotlivce ve veřejný proces. Experiment měl být předveden, postup popsán a výsledek vystaven námitkám dalších lidí. Nestačilo něco vědět. Ostatní museli mít možnost zjistit, proč tomu mají věřit.

Motto společnosti tuto změnu zachytilo ve třech latinských slovech:

Nullius in verba.

Nedej na ničí slovo.

Nešlo o výzvu k všeobecné nedůvěře. Věda se bez důvěry neobejde. Nikdo nemůže osobně zopakovat všechny experimenty, překontrolovat každou rovnici a projít všechna zdrojová data. Musíme se spoléhat na odbornost, reputaci i práci lidí, které nikdy nepotkáme.

Změnilo se však postavení autority. Učenec mohl ukázat, kde hledat. Neměl už sám rozhodovat, co musí být pravda. Otázka se pomalu posouvala od „Kdo to řekl?“ k „Jak to víme?“.

Autorita je levná

Po většinu dějin měla autorita praktickou výhodu. Byla levnější než ověřování.

Pokud Aristotelés popsal určitý přírodní jev, bylo často racionální předpokládat, že pro svůj závěr měl dobrý důvod. Opakovat pozorování mohlo vyžadovat drahé přístroje, roky vzdělání nebo přístup k místům, která většina lidí nikdy nenavštívila. Galéna bylo snazší citovat než znovu prověřovat. Společnost s omezenými technickými a informačními možnostmi musela velkou část poznání odvozovat od reputace jeho nositelů.

Moderní věda autoritu nezrušila. Změnila její roli. Jméno autora může být důvodem, proč výsledku věnovat pozornost, nikoli důvodem, proč debatu ukončit.

Metoda se měla oddělit od člověka, který ji použil. Výsledek měl být popsán tak, aby jej mohla prověřit další kompetentní osoba. Pozorování mělo být možné znovu vystavit světu.

Tento systém nevznikl z přesvědčení, že vědci jsou objektivnější než ostatní lidé. Vycházel z mnohem střízlivějšího předpokladu. Také vědec si může zamilovat vlastní teorii, přehlédnout nepohodlná data nebo přikládat větší váhu výsledku slavné laboratoře než stejnému výsledku neznámého týmu.

Proto nelze spolehlivost poznání postavit na charakteru jednotlivce. Potřebuje proces, v němž jeho omyl nemusí být konečným verdiktem.

Kotva jménem Millikan

Na začátku dvacátého století provedl americký fyzik Robert Millikan sérii mimořádně náročných pokusů s elektricky nabitými kapkami oleje. Jejich pohyb mezi dvěma kovovými deskami mu umožnil přesněji určit velikost elementárního elektrického náboje. Za svou práci získal v roce 1923 Nobelovu cenu.

Jeho výsledek však nebyl zcela přesný. Jedním z důvodů byla tehdy používaná hodnota viskozity vzduchu. Pozdější experimenty docházely k číslu, které se od Millikanova měření lišilo.

Richard Feynman později upozornil na zvláštní průběh této opravy. Nové hodnoty se od Millikanova čísla nevzdálily skokem. Posouvaly se pomalu. Pokud laboratoř naměřila výsledek výrazně odlišný od uznávané hodnoty, výzkumníci jej podle Feynmanova vyprávění kontrolovali přísněji. Snáze našli důvod, proč jej považovat za chybný. Měření blízké Millikanovi takovou míru podezření nevzbuzovalo.

Feynmanův příběh není důkazem motivace každého zúčastněného fyzika. Je však přesným obrazem toho, jak očekávání ovlivňuje úsudek. Výzkumníci nemuseli nic falšovat. Mohli poctivě hledat chybu a přitom ji hledat usilovněji právě tehdy, když jejich výsledek odporoval tomu, čemu už obor věřil.

Objektivita experimentu neodstranila psychologii experimentátora.

Millikanova hodnota přesto nezůstala nedotknutelná. Další laboratoře měření opakovaly, měnily přístroje a zpřesňovaly použité konstanty. Oprava byla pomalá a lidsky nedokonalá, ale nakonec proběhla.

V tom spočívá rozdíl mezi jednotlivcem a institucí. Člověk může vlastní omyl chránit po celý život. Proces rozložený mezi více laboratoří, soupeřů a generací může pokračovat i poté, co původní autor přestal hledat.

Společenství však může omyl také zesílit. Prestiž může umlčet námitky, financování uzamknout výzkum do jedné dráhy a časopisy odměňovat výsledky, které spíše překvapují, než vydrží. Kolektivní poznání je spolehlivější než individuální úsudek jen tehdy, když jsou správně navržena pravidla, podle nichž lidé spolupracují a soupeří.