Továrna a mapa

Technologie dokáže rozšířit hranice možností, ale sama nerozhodne, zda novou moc použijeme k prosperitě, nebo k dobývání.

V srpnu 1936 napsal Adolf Hitler tajné memorandum o přípravě německé ekonomiky na válku. Německo podle něj muselo co nejrychleji snížit závislost na dovozu strategických surovin. Výroba syntetického paliva měla být dokončena během osmnácti měsíců. Totéž platilo pro syntetický kaučuk. Technické námitky, že některé postupy ještě nejsou dostatečně vyzkoušené, Hitler odmítal. Budoucí válka na těchto technologiích závisela.

Je to pozoruhodný dokument.

Nacistické Německo nebylo režimem, který by proti moderní vědě stavěl romantický návrat k půdě. Naopak. Chtělo moderní chemii, průmyslové škálování, syntetická paliva i nové materiály. O několik let později kryla syntetická paliva přibližně polovinu německé spotřeby ropných produktů. IG Farben se stala jedním z nejdůležitějších průmyslových pilířů válečné ekonomiky.

A přesto tentýž režim tvrdil, že budoucnost Německa vyžaduje dobytí obrovského území na východě Evropy.

Právě tady začíná druhá, nepříjemnější část příběhu Haberova–Boschova procesu.

V předchozím dílu jsme viděli technologii, která dokázala posunout jednu z fyzických hranic lidské prosperity. Zemědělství už nemuselo čekat jen na biologickou fixaci dusíku ani spoléhat na nitrátová ložiska v jihoamerické poušti. Lidé se naučili vyrábět využitelný dusík ze vzduchu.

Mohlo by se zdát, že takové objevy postupně nahrazují politiku boje o vzácné zdroje politikou produktivity. Když umíme získat větší úrodu ze stejného hektaru, nemusíme hledat další hektar.

Dějiny nacistického Německa tento uklidňující příběh rozbíjejí.

Můžete mít továrnu i mapu.

Chléb a výbušniny

Varování bylo obsaženo už v samotném Haberově příběhu.

Když během první světové války britská blokáda omezila Německu přístup k chilskému ledku, syntetický amoniak získal význam, který jeho původní zemědělské využití daleko přesahoval.

Amoniak sám není výbušnina. Lze z něj však vyrábět kyselinu dusičnou a následně nitrátové sloučeniny potřebné pro munici. BASF proto po vypuknutí války urychlila vývoj průmyslového procesu. Carl Bosch v září 1914 slíbil německému vojenskému vedení, že problém domácí výroby ledku vyřeší. V květnu následujícího roku začal v Oppau fungovat příslušný závod.

Technologie, která umožnila vyrábět více hnojiva, tak zároveň pomohla Německu obejít důležitý důsledek námořní blokády.

Ještě větší paradox představuje Fritz Haber sám.

Byl vášnivým německým vlastencem. Když začala válka, dal svůj institut do služeb armády a stal se jedním z hlavních organizátorů německého programu chemických zbraní. Dne 22. dubna 1915 použila německá armáda u Yper chlór v dosud nevídaném měřítku. Haber na přípravách pracoval a nasazení plynu osobně dozoroval.

Jeden člověk tak stojí u dvou aplikací chemie, jejichž důsledky jsou téměř absurdně vzdálené. Jedna pomáhá produkovat potraviny pro miliardy lidí. Druhá otevře cestu průmyslové chemické válce.

Neznamená to, že technologie je morálně neutrální v banálním smyslu, že „záleží jen na tom, kdo ji používá“. Technologie má vlastní vlastnosti, vytváří pobídky, mění rozložení moci a některé způsoby použití umožňuje více než jiné.

Jedno však Haberův příběh ukazuje velmi jasně: větší technologická schopnost není totéž co větší moudrost.

Technologie nám především dává páku.

Problém, který chemie nevyřešila

O dvě desetiletí později mělo Německo syntetický dusík, jednu z nejvyspělejších chemických industrií světa a rostoucí schopnost nahrazovat některé dovážené suroviny domácí syntetickou výrobou.

Přesto Hitler stále viděl fundamentální problém v geografii.

V listopadu 1937 na poradě nejvyššího vojenského vedení argumentoval, že úplná německá potravinová soběstačnost není možná. Zemědělská půda už podle něj byla intenzivně využívána a ani další zvýšení produkce nemohlo zásadně změnit závislost země na dovozu. Z této a dalších úvah odvozoval potřebu získat další prostor.

Myšlenka Lebensraumu byla ale mnohem radikálnější než snaha zajistit dostatek pšenice.

Hitler ji spojoval s představou národů jako organismů soupeřících o omezený prostor, s německou koloniální expanzí na východ, se surovinami Uralu, lesy Sibiře a především s úrodnou půdou Ukrajiny. Východní Evropa měla být dobyta, část obyvatel odstraněna, podrobena nebo využita jako pracovní síla a území postupně kolonizováno Němci. Plány známé jako Generalplan Ost počítaly s vyhnáním, zotročením a smrtí desítek milionů lidí.

Bylo by proto historicky absurdní tvrdit, že Haber–Bosch mohl „vyřešit Hitlerův problém“.

Hitler nehledal nejlevnější způsob maximalizace zemědělského výnosu.

Lebensraum byl rasový, imperiální a geopolitický projekt.

A právě proto je jeho souběh s technologickou modernitou tak důležitý.

Když si nedostatek vytváříme sami

Ekonomie chápe nedostatek jako vztah mezi omezenými zdroji a prakticky neomezenými lidskými potřebami. Politika s ním zachází složitěji.

Společnosti nereagují jen na to, kolik něčeho skutečně mají. Reagují také na to, kolik si myslí, že potřebují, s kým se porovnávají a co považují za legitimní nárok.

Můžete mít dostatek potravin a současně mít pocit, že vám chybí „životní prostor“.

Můžete být bohatší než předchozí generace a současně vnímat úpadek, protože někdo jiný bohatne rychleji.

Můžete technologicky snížit závislost na jedné surovině a současně vytvořit politický projekt založený na přesvědčení, že skutečnou bezpečnost přinese až kontrola nad územím druhých.

Nedostatek proto není pouze vlastnost světa. Částečně je i způsobem, jak svět interpretujeme.

To neznamená, že fyzické limity nejsou skutečné. Půda, energie, voda i nerosty jsou omezené. Důležité je něco jiného: z existence limitu ještě nevyplývá způsob, jakým na něj máme reagovat.

Můžeme hledat substituci. Zvýšit produktivitu. Obchodovat. Změnit technologii. Snížit spotřebu. Vybudovat zásoby.

Nebo se rozhodnout, že řešením je kontrolovat zdroj, hranici nebo území někoho jiného.

Technologie rozšiřuje nabídku možností. Nevybírá mezi nimi.