Trh s emocemi: jak přežít v éře kognitivního znečištění a syntetické intimity

„Rage bait“ a „parasocial“ mapují novou ekonomickou realitu, kde digitální platformy průmyslově těží lidský hněv pro zisk a současně prodávají syntetické náhražky za naši prohlubující se izolaci.

Když Oxford a Cambridge vybírají slova roku, málokdy jde o pouhé lingvistické cvičení. Většinou jde o terapii přítomnosti. Pokud rok 2025 definovaly termíny „Rage bait“ a „Parasocial“, dostáváme do rukou mapu k pochopení toho, proč se svět zdá být současně tak hlučný a tak osamělý.

Představte si globální ekonomiku ne jako tok kontejnerů v přístavech, ale jako gigantickou burzu nervových vzruchů. Na této burze jsou dvě komodity, které překonaly veškerá očekávání růstu: náš hněv a naše touha po intimitě. Zatímco tradiční trhy zápasí s fragmentací dodavatelských řetězců, trh s lidskou pozorností zažívá brutální, neregulovanou konjunkturu.

Ekonomie amygdaly: těžba kognitivního lithia

Rage bait (návnada hněvu) není jen „otravný příspěvek“. Je to sofistikovaný produkt navržený k maximalizaci tzv. Engagement Rate (míry zapojení). Abychom to pochopili, musíme se podívat na to, jak funguje naše biologie.

Náš mozek je evolučně nastaven tak, aby prioritizoval hrozby. Radost je v digitálním prostředí „pasivní“. Když vidíte hezkou fotku z dovolené, usmějete se a rolujete dál. Ale hněv? Hněv aktivuje amygdalu, vyvolá pocit nespravedlnosti a nutí nás jednat. Z pohledu algoritmického obchodování je hněv „vysoce výnosným aktivem“.

V roce 2025 jsme například viděli vzestup „gastronomického nihilismu“: videí, kde lidé schválně ničí jídlo nebo vaří v naprostém chaosu. Cílem není recept, cílem je vyvolat v tisících lidí potřebu napsat: „To je nechutné, vy blázni!“ Každý takový komentář zvýší dosah videa a tím i příjmy z reklamy.

Kognitivní znečištění: Stejně jako továrny v 19. století vypouštěly smog do ovzduší, protože to bylo levnější než čistá výroba, dnešní platformy vypouštějí do společnosti hněv. Je to vedlejší produkt (externalita) jejich zisku, který ale my všichni dýcháme. Ekonomická teorie nám říká, že negativní externality je potřeba zdanit. Měli bychom zdanit kognitivní znečištění.

Recese přátelství a vzestup syntetické intimity

Zatímco rage bait nás rozděluje, termín „Parasocial“ (parasociální vztahy) popisuje, jak se snažíme zaplnit vzniklou prázdnotu. Jde o jednosměrný vztah, kde jedna strana (vy) investuje emoce a čas, zatímco druhá strana (influencer, známá osobnost, ale vloni čím dál více i AI) o vaší existenci neví.

Proč se to děje právě teď? Sociologové mluví o „recesi přátelství“. Průzkumy ukazují, že počet lidí, kteří nemají žádného blízkého přítele, se za posledních deset let ztrojnásobil. Důvodem je i zánik tzv. „třetích míst“. Ray Oldenburg tímto termínem označoval místa, která nejsou ani domov (první místo), ani práce (druhé místo). Jsou to kavárny, knihovny, veřejné parky nebo sokolovny, místa, kde se lidé potkávají bez bariér.

AI jako substitut: AI partneři jsou levní, vždy dostupní a nikdy neodmlouvají. Z ekonomického hlediska je AI „dokonalý produkt“ s nulovými náklady na údržbu vztahu. Z humanistického hlediska je to ale slepá ulička: pokud si zvykneme na vztahy, které nevyžadují kompromis, ztratíme schopnost žít s reálnými lidmi.

Společnost bez tlumičů

Když tyto dva trendy spojíte, získáte společnost, která ztratila své „institucionální tlumiče“. Demokracie vyžaduje schopnost vidět v oponentovi člověka, se kterým sice nesouhlasím, ale se kterým sdílím stejný prostor.

Rage bait však dělá z oponenta monstrum a parasociální vazba dělá z našeho oblíbeného influencera poloboha. V takovém nastavení není prostor pro debatu, jen pro kmenovou válku. Jsme jako auto bez tlumičů na polní cestě – každý drobný výmol cítíme jako ránu do páteře.