Týden: Budoucnost nebude čekat. Otázka zní: jak dlouho budeme čekat my?
Toto je Přehled toho nejzásadnějšího z newsletteru Peníze, procenta a prosperita: ekonomika, technologie, společnost a způsob, jak o nich přemýšlíme.
Léky proti demenci možná máme. Kognitivní úpadek není nevyhnutelný. Umělá inteligence dramaticky zvyšuje produktivitu. A přesto se v politice, firmách i společnosti často chováme, jako by na ničem z toho nezáleželo. Proč?
Odpověď může být hlubší, než čekáme. Možná jsme si za poslední desetiletí vytrénovali mozek – i společnost – tak, aby optimalizoval detail, ale ztrácel celek. Uměl být rychlý, ale ne odvážný. Byl skeptický k inovaci, ale naivní vůči stagnaci. A přesně v tom tkví hlavní rozpor naší doby: nechybí nám technologie. Chybí nám způsob, jak o nich přemýšlíme.
Svět máme v ruce. Ale jaký příběh si o něm vyprávíme?
Z dat víme, že AI zvyšuje produktivitu, snižuje bariéry pro méně zkušené pracovníky a stává se investiční prioritou i standardní součástí pracovního výkonu. Zdravotnické výzkumy ukazují, že jednoduchá vakcína může výrazně snížit riziko demence. A longitudinální data z Německa boří zažitý mýtus, že mozek s věkem nevyhnutelně slábne.
Ale stejně tak víme, že spousta lidí AI nedůvěřuje. Že veřejná politika dělá z rozhodování performance, ne systém. A že cynismus se stává populární strategií — přestože (nebo právě proto) snižuje naši schopnost myslet v kontextu.
Kde je zakopaný pes? Podle britského filosofa a psychiatra Iaina McGilchrista možná přímo v našem civilizačním hardwaru: v levé mozkové hemisféře, kterou jsme postavili na piedestal.
Je přesná. Měří. Porovnává. Ale bez rovnováhy s pravou hemisférou — tou, která vnímá vztahy, význam a smysl — vytváří společnost, která všechno spočítá, ale nerozumí celku.
Progres není funkce novinek, ale odvahy
V Shopify už chápou, že budoucnost nebude čekat. V jejich interním manifestu se AI nestává výhodou, ale povinností. U každého zaměstnance, v každém projektu. Nejde o posedlost technologií, ale o přijetí reality, že produktivita, kreativita i schopnost přežít v rychle se měnícím světě závisí na tom, jak rychle se učíme – a jak ochotně sdílíme to, co se učíme.
To samé platí pro státy, vzdělávací systémy, nebo zdravotnické strategie. Nestačí mít nástroj. Je třeba vytvořit kulturu, která ho umí použít – a důvěřovat jí. Jenže důvěra nevzniká v prostředí ideologického chaosu, kde lídr místo strategie nabízí jen nepřítele. Trumpovská Amerika je v tomto ohledu varováním: bez koordinace, bez jasné vize, bez schopnosti číst systémové souvislosti. A co hůř – bez důvěry vlastních lidí.
Cynismus je pohodlný. Ale možná i nebezpečný
Možná nejdůležitější poznatek z tohoto týdne je ten, že cynismus není známka inteligence, ale její náhrada. V časech rychlých změn je snadné adoptovat postoj „všichni lžou, nic nemá smysl“. Ale právě to nás připravuje o schopnost něco zlepšit. Cynismus se tváří jako vhled – ale je to spíš forma rezignace. A rezignace je nejpomalejší způsob, jak ztratit budoucnost.
Učící se mají náskok. Reagující jen následek.
Společnosti, které zvládnou kombinovat kompetenci s důvěrou, technologie s intuicí, vědu s péčí o kontext, mají šanci nejen přežít, ale růst.
Ti, kdo nic nezmění, nakonec uvěří, že ani nic změnit nešlo.