Znárodnění je zpátky. Tentokrát ho nežene ideologie, ale strach.

Vlády znovu sahají po firmách, dolech, sítích a surovinách. Ne proto, že by se svět vracel k plánované ekonomice, ale protože bezpečnost, energie a geopolitika mění cenu vlastnictví.

Když dnes vlády přebírají elektrárny, železnice, loděnice, doly nebo výrobce vzácných zemin, nevypadá to jako návrat k učebnicové debatě o kapitalismu a socialismu. Spíš jako návrat starší otázky: kdo má v krizi právo rozhodovat o aktivech, bez nichž se ekonomika neobejde?

Nicholas Mulder ve studii pro Finance & Development ukazuje, že státy přebírají soukromé podniky a zdroje nejrychlejším tempem za půl století. Od roku 2016 do roku 2026 se podle jeho odhadu znárodnila či pod státní kontrolu dostala aktiva v hodnotě 239 až 544 miliard dolarů. Rozptyl je velký, protože hranice mezi znárodněním, nuceným prodejem, konfiskací, krizovou rekapitalizací a státem řízenou změnou vlastnictví bývá neostrá. Ale směr je čitelný: stát se vrací k majetku.

Nejde jen o autoritářské režimy. Francie a Německo převzaly energetické firmy. Británie znárodnila části železnic a ocelářství. Rusko po invazi na Ukrajinu zabavilo aktiva v přístavech, továrnách i spotřebním byznysu. Spojené státy získaly dominantní podíl v domácím producentovi vzácných zemin. Jinde státy sahají po lithiu, zlatě, uranu, niklu nebo palmovém oleji.

Mulderova hlavní teze je silnější než výčet případů. Dnešní vlna není historická anomálie. Je čtvrtou velkou vlnou znárodňování za posledních sto let. A podobně jako předchozí vlny nevzniká ze samotné ideologie. Vzniká tam, kde se potkají politická naléhavost, měnové podmínky, komoditní ceny a omezená schopnost kapitálu uniknout.

První vlna přišla ve 30. letech. Svět před velkou depresí stál na volnějším obchodu a zlatém standardu. Bohaté evropské země držely rozsáhlá zahraniční aktiva. Krize po roce 1929 ale rozbila ceny komodit, burzy, obchod i měnový řád. Vlády začaly přebírat banky a průmyslové podniky, aby zabránily kolapsu finančního systému. Spojené státy znárodnily zhruba třetinu finančního kapitálu, Německo více než polovinu bankovního kapitálu, Itálie pětinu soukromých průmyslových a finančních aktiv.

Tady znárodnění působilo jako nouzová brzda. Krátkodobě chránilo systém před dominovým pádem. Současně ale uzavíralo národní ekonomiky, oslabovalo obchod a přispívalo k rozpadu starého světového hospodářství. Nebylo příčinou deglobalizace samo o sobě. Bylo jejím příznakem i nástrojem.

Druhá vlna přišla po druhé světové válce. Evropa budovala smíšené ekonomiky: velké veřejné investice vedle soukromého trhu. Brettonwoodský měnový systém snižoval riziko kapitálového útěku. Inflace pomáhala vládám načasovat výkupy akcionářů a zlevňovala reálnou cenu dluhu, kterým se znárodnění financovalo. Británie převzala Bank of England, uhlí, dopravu, elektřinu, plyn a ocel. Francie převzala centrální banku, velkou část bankovních vkladů, energetiku i telekomunikace.